O mně

Přišla. Viděla. Zůstala. 


Nijak zvlášť jsem se na svůj pobyt v Itálii nepřipravovala. Řekněme, že vůbec. Mojí jedinou přípravou byla hora formulářů a administrativních papírů, nad kterými si zoufá každý student vyjíždějící na Erasmus pobyt. I přes rozčarované první dojmy a neustálé lamentování nad vším, co v Itálii nefunguje, a že toho není poskrovnu, jsem už ale věděla, že pouhých devět měsíců mi stačit nebude. Naštěstí mi totiž rychle došlo, že katastrofický scénář o bytí (i bití) v Itálii si tady čtu akorát tak já a pár dalších nováčků. Italové si nad vším tak nějak udržují nadhled. Ono jim nic jiného ani nezbývá, když se místní servisy občas dají přirovnat k rozvíjejícímu se státu. Úplně nejvíce miluji například stávky. Kdykoliv se chystám na cestu do Česka a jakožto puntičkář nejvyššího řádu si předem pečlivě připravuji dlouhý list možností, jak se dostat na letiště za jakékoliv situace, Itálie mi vždy připraví nějaké to překvapení. Celá příprava je mi tak na dvě věci a já opět zmateně pobíhám po nádraží, protože se klasicky nemůžu dostat na letiště. Systém postrádající jakákoliv pravidla má ale i své kladné stránky. Nakonec se vždy objeví nějaký vlak, který v danou dobu ani jet nemá, a já to letadlo nakonec stihnu. Tímto způsobem tady (ne)funguje vše. No a i přesto na mě pár dnů života po italsku mělo tak silný vliv, že jsem najednou potřebovala více a více. I když asi působím jako blázen, protože řekněme si upřímně, kdo tohle vše má pořád zapotřebí?! Postupně jsem však začala chápat podstatu italského temperamentu a nacházela jsem v něm tu opěvovanou krásu, k čemuž mi i trochu dopomohly každodenní večerní aperitiva a velmi dobrá italské vína. 

Místní způsob života mě ale oslovil a to natolik, že jsem se ho nehodlala vzdát. Za mojí touhou k setrvání však nebyl pouze "sladký italský život". Jak už to u českých blondýnek bývá, ani já jsem neodolala hlubokým kaštanovým očím mého italského partnera. Těm jsem podlehla už před třemi roky, kdy jsem se stala jeho buddym, pomocník pro Erasmus studenty, během jeho výměnného pobytu v Plzni (doslova jsem si ho vyprosila). Takže až někdy začne "jedna paní povídala...že přijela do Itálie a hned si nabrnkla Itala, aby tam mohla zůstat," tak alespoň vy budete v obraze. Ani rychlé vdavky či mimčo pro "to setrvání" neplánujeme. Můj Ital, stejně jako ostatní asi tak do jejich čtyřiceti let, rodinné závazky v nejbližší době neplánuje, a na tom se shodneme. No a když můj drahocenný papá viděl přibližné ceny všech těch úžasných italských šatů od mistrovských italských návrhářů, sám uznal, že času na vdavky ještě dost. Ale myslím, že jsem si vybrala dobře. Příjmení mého potencionálního ženicha krásně ladí s mým křestním jménem! Předem tak doufám, že o článku týkajícího se "rozchodu po italsku" se obloukem vyhnu, i když věřím, že by se stal nejčtenějším. 

Jak tedy vidíte, vzhledem k dlouhému seznamu důvodů, proč bych měla zůstat, jsem začala hledat možnosti, které by mi zajistily delší pobyt, nejlépe pobyt na hodně dlouho. Přijetí na vysněnou nejstarší univerzitu světa v Bologně vše vyřešilo. A tak se v současné době jako student oboru "International affairs" toulám po univerzitních chodbách a přednáškových sálech, kde je zanechán kus historie a doufám, že za dva a půl roku budu opouštět svoji alma mater už jako dottoressa. Cesta ale ještě dlouhá a trnitá a nesmíte zapomenout, že v Itálii je vše jinak než je předem psáno a dáno. Takže třeba studujete celý program v angličtině, ale jen tak se vám zapomenou zmínit, že v dalším ročníku musíte absolvovat "diplomatické vyjednávání" ve francouzštině...jakože rozumím maximálně tak základům francouzské módy. Ovšem Italové by mávli jen rukou a víc by se nad tím neznepokojovali. Tak to zkusím i já a třeba se mnou v budoucnu budete slavit ten titul. Pokud stále nemáte dost, můžete dále s mým tak trochu egocentricky zaměřeným popisem o mně samotné pokračovat. 

  • Jméno: Barbora Nehybová
  • Přezdívka: Italský přízvuk "o" mi zrovna nelahodil. Ani Italům. Barbara či Barbarina, tak si mě přejmenovali.
  • Pohlaví: Žena
  • Narozena: 1992
  • Výška a váha: 163,5 cm (skvěle zapadnu mezi místní) a 50kg (i přes denní dávku zmrzliny a skvělých, ale hutných těstovin).
  • Místo pobytu: Verona/Bologna 
  • Miluje/nesnáší: Vše časem zjistíte!
  • Zaměstnání: Student (International Affairs – láska k cestování a cizím kulturám se prostě projevila.
  • Národnost:


... s českým pasem a temperamentní duší Italky. Ano, tak nějak bych se vystihla. Tak nějak by mě vystihli i všichni moji blízcí. Já sama se nazývám tím nejvěrnějším obdivovatelem Itálie, země, kde nacházím vše důležité pro můj život. Hory, moře, slunce, skvělá gastronomie, chic módní styl, historická města a mohla bych takto pokračovat ještě několik hodin. V Itálii jako takové jsem našla svoji spřízněnou duši a ještě k tomu s tím Italem.


Dnes udržuji s Itálií ten nejvřelejší vztah. A i když nám to spolu občas trochu zaskřípe (ty servisy!), ke zdravému a pevnému vztahu občasné bouření prostě patří! 

Mezi mnou a Itálií se ale nejedná pouze o krátkodobý flirt. Do oka mi tahle země spadla už jako malé a četnost mých návštěv se nedá ani spočítat. Frekventovaně jsme s rodiči jezdili taktéž do Francie, a přestože smradlavé sýry a červenou rtěnku tak moc pro Francouzsky typickou zbožňuji, Francie mi nikdy nepřirostla k srdci tak jako právě Itálie. Důvodem by mohly být i vlastnosti jako roztržitost a neposednost, což mě dle mojí mamma dokonale vystihuje, které se do místní italské společnosti tak skvěle hodí. Jak jsem rostla, i když jsem teda moc do výšky nevyrostla, touha k cestování a poznávání cizích kultur rostla se mnou. Obor Mezinárodní vztahy byl tak pro mě zcela zřejmý hned od počátku gymnázia. A jak se říká, že všechny cesty vedou do Říma, i ta moje tam postupně začala směřovat (i když jsem do Říma stále ještě nedošla, ale snad už ho brzy navštívím a vy teoreticky se mnou). Jelikož jsem vždy chtěla zkusit studium v zahraničí, ale neměla jsem zpočátku tolik odvahy, možná tomu říkejme "moje lenost", místo celého studia jsem se rozhoupala alespoň k Erasmu, který se nakonec proměnil v magisteský studijní program. Dále už to znáte z předchozích odstavců. 





A co na to moje okolí? No...dostalo se mi od něj hned několik rad! Většina z nich byla velmi pozitivních a podporujících můj sen (osobně bych to nazvala spíše jako životní potřebou než snem). Pak tu ale byly i negativní odezvy v podobě: „Tam na tebe určitě všichni čekají“ nebo „týdenní dovolená v zahraničí se líbí všem, ale nemysli si, že každodenní život je tam jiný než u nás.“ Dnes jsem tady, v Itálii, již druhým rokem a řekla bych, že můj úsměv na duši nikdy předtím nenabyl takového rozměru. S naprostou vděčností mohu za tyto zmíněné věty poděkovat, neboť pro mě se staly velmi motivačními a chtěla jsem všem dokázat, jak se v mém případě zmýlili.

Nicméně, všichni měli pravdu. Každodenní život je v Itálii prakticky stejný. Nezáleží na zeměpisné šířce. Na čem záleží je společnost a způsob života, který vede. A na čem ještě více záleží, jak tento způsob života sedne vám. A proto dnes Itálii nazývám svým domovem. Přestože dolce vita, jakožto představa všeho dokonalého, má i své hořké stránky, Italský národ je v mých očích, a několika dalších tisíc cizinců zde žijících, něčím výjimečným. Život Italů ukrývá hned několik tajemství. Jaká? Nalijte si bezednou sklenku dobrého vína a můžeme spolu začít postupně odhalovat...


...taktéž si jednu sklenku nalévající, Barbora!