Pátek: Tři Italové a já

Jak probíhal páteční večer u nás? Ve vší počestnosti. A v početnosti rovněž.

Tento týden jsem celý zůstávala v Bologni, tak se Ital chystal za mnou na návštěvu. Půl dne lítám po městě, abych nakoupila ty nejlepší sýry, to nejlepší víno, to nejlepší maso, tu nejlepší a nejčerstvější zeleninu s vidinou, že prostě udělám mému drahému takovou večeři, na kterou jen tak nezapomene. No tak jsem se zase zmýlila. Nezapomenu na ni já. Po třech hodinách, kdy jsem vše dokuchtila a v kuchyni jakoby vybouchla exploze vším tím použitým nádobím, jsem konečně donesla na stůl. Moji dva spolubydlící měli už tou dobou dávno být na párty, ale nebyli a teprve se strojili. Nic neobvyklého. Když už byli téměř hotoví a chystali se nás zanechat pouze ve dvou, všimli si těch super nastrojených talířů na stole. Já prostě nemohla pět minut počkat a musela jsem je tam hned vystavit! Chyba! Takže když jsem viděla jejich hladové výrazy, tak jsem nakonec nevydržela (v tu chvíli jsem se nenáviděla za svoji bezednou zdvořilost) a rozdělila naše porce, abych nakrmila i jejich hladové krky. V hlavě mi vrtala myšlenka, že stejně všechno jídlo přijde vniveč až hošanům bude ráno po párty ouvej. Ale co, aspoň se dobře nají a pak už se snad vydají za svojí zábavou.

Tři chlapi, tři nové telefony stejné značky a já. Hmmmm...takže jsem byla tak trochu navíc. No skvělý. Ta večeře mi moc chutnala, vážně se mi povedla. Taky aby ne, když jsem vykoupila to nejlepší z krámů. Vážně jsem se mohla pochválit! A moji tři Italové? Šťastní jako blechy s telefony v ruce. Ani si nevšimli, že už jsem jim po všech těch chodech sebrala talíře a odkráčela vše umýt do kuchyně. To mi zabralo 35 minut! Když jsem se vrátila, našla jsem je přesně tak, jak jsem je opustila. Tak to máme další úchvatný večer za sebou! :D Jenže oni jsou kluci mazaní a tak ví, jak si mě zase udobřit. Po obrovské porci zmrzliny, na kterou mě všichni pozvali, jsem jim rázem odpustila to jejich nepříliš společenské chování. No, není to se mnou těžké. Po těchto gestech roztaji vždy jako ledová královna. A tak jsme celou tu večeři zakončili vážně hezky! Spokojenost byla na všech stranách, tak to má být!

Vrátili jsme se domů a já si zas bláhově myslela, že si už konečně v klidu otevřeme láhev vína. Už jen s tím mým Italem. Asi jsem dostatečně spojenecky nemrkala nebo to můj drahý vůbec nepochopil a pozval na lahvinku vína i ty další dva Italy. A tak moji spokojeně najedení spolubydlící byli tentokrát i velmi žízniví. Na párty by jim jistě tak dobré víno nenabídli, proč tedy nespláchnout večeři něčím kvalitním, že jo?! Já a "moji" tři Italové jsme nakonec strávili celý páteční večer pospolu. Asi bych měla být potěšena takovou společností, ale skromně bych uvítala pouze toho jednoho z nich. Mého jediného.

Když došlo na téma fotbal, motorky a Berlusconi, už jsem si jen v tichosti dolila zbytek láhve a odkráčela si lehnout k televizi. Aspoň nějaká vřelejší páteční společnost. K mému překvapení bylo v programu z čeho vybírat. I přes všechny ty super filmy jsem si ale nemohla vybrat už nic smutnějšího. "Marley a já!" Nepoučitelná!!! Vypotřebovala jsem půlku zásob svých papírových kapesníků (které mi naši vždy vozí tak na rok dopředu a ještě že tak). Zase jsem to probulela jako želva.

A jak celý náš večer skončil? Spolubydlící odešli ve dvě ráno na párty a můj drahý usnul na gauči. Ráno se probudil, lítostivě se na mě podíval, pevně mě obejmul a s velkými výčitkami (alespoň tak to vypadalo) se mi omluvil, že mi předešlý večer nevěnoval svoji pozornost. Pak se na chvíli odmlčel, a když viděl ty moje ubrečený oči (z toho dvouhodinového bulení u večerního filmu), jeho výraz ještě víc zvážněl. Poté mi potichu sdělil, že se vážně choval hrozně, když mě dohnal až k slzám! AHA! Chviličku jsem na něj zírala a nevěděla, jestli to myslí vážně nebo jen vtípek na odlehčenou. On si asi opravdu myslí, že to bylo kvůli té večeři???! Pořád jsem nechápala! Nejdříve jsem se držela, abych nevyprskla smíchy, ale potom jsem už jen zmateně a nevěřícně koukala.

Tak to myslel zcela vážně. A jako "odškodné" mi byla nabídnuta snídaně v mojí oblíbené kavárně. Tak jsem ho přitom nechala. Uznejte, že to jsem nemohla odmítnout. A tak jsem mu jen se zaťatými zuby odkývala jeho verzi večera a začala se strojit na snídani. Jenže mě začalo dohánět svědomí a chtěla jsem mu vyklopit celou pravdu. Pak jsem si ale řekla, že za tu všechnu snahu, dlouhé vaření a ještě delší úklid, bych si nějakou tu odměnu přece jenom mohla užít. Snídaně se povedla! Parádně jsme se najedli a jeho pozornost patřila pouze a jen mně (mazaně jsem mu nechala místo zády ke kavárně a za mnou už byla jen zeď, takže kromě snídaně a mě už neměl nic jiného k vidění)! Ale během snídaně jsem to stejně nevydržela a vše mu nakonec vyklopila. I tak ten účet šel zaplatit a s velkým úsměvem!

Moje snídaně v Pappare

Pappare Bologna