Jedeme s Italem na hory!

V úterý večer jsme si vše pobalili, abychom ve středu jen rychle pobrali tašky a mohli vyrazit směr Andalo. Skoro vše. Samozřejmě mě partner ujišťoval, jak rychle hodíme držáky na auto, na ně lyže, do kufru lyžáky a vše uspořádáme rychlostí blesku, že budeme okamžitě připraveni k odjezdu. Moje poznámka: “Amore, vždyť máme úplně nové držáky, zvládneš to napoprvé?” byla těžce ignorována.


Andalo - Paganella

Kdyby nebyla, mohli jsme na horách být o dvě hodiny dříve než jsme nakonec dorazili. Tohle mi ale vůbec starost nedělalo, protože veškerá moje pozornost se upínala na růžový baťůžek z roku raz dva. Nechápala jsem, jak se nám tahle podivuhodná a na první pohled vážně příšerná věc mohla zamotat mezi všechny bágly. Když jsem se zeptala, co to má být, teď už vím, že jsem se raději ptát neměla. “To je můj oblíbený baťůžek” odvětil mi s velkým úsměvem na tváři Marco. “Tahle hrůza?!!! To nemyslíš vážně, že ne?! Fakt vtipný!” smála jsem se. Hmmm, nebyl to vtip. Ani žádná zkouška mojí reakce. Tuhle hrůzu, to nejde brát ani jako retro pokus, budu muset sledovat celé hory. Celou cestu v autě jsem se snažila najít alespoň jedno pozitivum, jinak bych tu růžově křičící odrbanou hrůzu měla před očima až do Andala. Alespoň ho rychle najdu v davu!!! Správný přístup! 


Musela jsem vám ten baťůžek prostě vyfotit!


Jak se ale ukázalo první den lyžování, najít v davu ho vůbec nešlo. Naopak se tam s tím svým baťůžkem ztratil. Oni ho totiž měli všichni. Jen jiné vybledlé barevné variace. Nechápala jsem, jestli jsem nějak prošvihla poslední zimní trend (přestože denně náruživě sleduji italské vydání časopisu Vogue) nebo co se to sakra děje? Kde jsou ti krásně oháklí Italové? Nechali snad svůj styl někde před branami hor a tady najednou nikoho nezajímá zevnějšek??? Co všechny ty staré kombinézy se vzorem ze 70. let a neforemné střihy každého kousku! Jo beru, že se móda vrací, ale tohle?! Aaaaa konečně vidím nějakou skupinku se skvěle padnoucím sportovním outfitem. Aha, tak to byli Češi! Proč na sebe Italové na horách tak kašlou a naopak další národy mají špičkové vybavení?! Na tuhle otázku si ale stále nedokážu odpovědět. Ani sami Italové ne. Vlastně oni si v tom přijdou nejvíc cool, což už vůbec nechápu. Jakmile by si někdo vzal podobné kousky na sebe do města, bylo by mu uděleno tolik udivujících se až pohoršujících výrazů od ostatních, že by se onen dotyčný nejraději do země propadl. Ale hory? Tak to je jiná! A zpět k tomu baťůžku! Moje mamka, která má vážně velmi rozvinutý smysl pro humor, Marca ještě podpořila, jaký krásný kousek si to dovezl, že je vážně skvělý! No jistě, ani jsem nic jiného neočekávala, když Marco právě našim předal dvě láhve vysoce kvalitního vína! 

První den po lyžovačce. Slunko doslova pálilo, krásné sjezdovky, z nich ještě lepší výhled na zasněžené vrcholky hor, Bombardino, no prostě ideální obrázek zimní dovolené. Opravdu nádherný den! Večer ještě lepší večeře, kde jsem opět neuměla zkrotit svoji gastronomickou touhu vše ochutnat, tak jsem se potom sotva odvalila do postele a nehodlala nic dělat. Už jsem jenom čekala na partnera až dotelefonuje celé rodině a přijde si za mnou přilehnout. Tatínek, maminka, sestra a babička, takže jsme z toho zase měli hodinový telefonát. Přestože jim poslal během dne tisíce fotek a video, ještě to musel detailně vylíčit svými slovy a to každému zvlášť, i když všichni spolu seděli u večeře. Konečně už mířil za mnou do postele. Ale s ovladačem v ruce. Ta zatracená televize! O slabosti Italů ke sledování TV, vám ještě někdy budu muset povyprávět. Tak jsme se hodinu dívali na pořad o fotbalistech v italských klubech. Jak zajímavé! Se vší ironií vyjádřené. “To je pohoda, viď zlato?”povídá mi Marco nadšeně. Jenže zkazili byste mu tu radost a pohodu, která mu tak moc čiší z očí. To srdce jsem neměla, tak jsem mu jen s rychle nahozeným úsměvem odvětila, že je! Co asi tak budou dávat zítra? Champion league ten den není, to ale bude pro změnu unaven po celodenním lyžování a hned usne. Tak jsem si ten večer otevřela knihu. Že bude mým společníkem po všechny večery na horách, jsem zatím ještě netušila.






Marco se začal učit německy. Moji rodiče sice sem tam zvládnou kratší konverzaci v angličtině, ale němčina je jim rozhodně mnohem pohodlnější, zejména když tam bydlí. V italštině pak zvládají základní pozdravy a slovíčka. I když i to občas taťkovi drhne a zdraví německým “tchüss”, na což jsou Italové zcela alergický, protože Němce zrovna v lásce nemají. Stejně tak jako Francouzce, Angličany atd. Ach, ta národní hrdost. Jenže Marco pro změnu nemluví německy. Mám vážně ohromnou radost, když přede mnou čeká skvělá chutná večeře a já nakonec ani nevím, co jsem vlastně jedla, protože jsem celý společný večer překládala z češtiny a němčiny do italštiny a angličtiny. Oni to totiž vše míchají dohromady, abych toho neměla málo. Na druhou stranu musím říct, že jsou to skvělá setkání, při nichž vznikají ty nejvtipnější historky, když můj papá vypráví Marcovi česko-německy a Marco jemu italsko-anglicky a oba se na sebe culí, jak sluníčka a chlapácky se poklepávají po ramenou, přitom každý mluvil o něčem jiném a každý si to vyložil po svém :D Pro mě jako pro přihlížejícího vážně k popukání. Takže to, že se mi v hlavě míchají čtyři jazyky zároveň už neřeším. To je hold úděl mezinárodně složených rodin. Ale za to, že to s tím učením němčiny myslí vážně, jen aby se mohl s našima pořádně domluvit, jsem mu vděčná! 

Druhý den. Opět skvělá lyžovačka. Žádná bizarní situace se nekonala. Ve frontě na vlek stát Italové klasicky neumí a zřejmě se to ani nikdy nenaučí, všichni vám šlapou po lyžích, každý do vás drbe, že lítáte ze strany na stranu, a když se konečně k té lanovce dostanete, záhadně se zastaví na nějakou dobu. Takže nic zvláštního a od lyží opět můžu přeskočit k večeru. 

Klasicky v Itálii - Bombardino

Zimní bar 
Jediný záchytný bod v mlze! 




Tak Ital nebyl unavený z lyží. Dneska pro změnu sledoval celý večer růst a pokles akcií různých firem, což ho tak moc baví. Jenže dokážete si představit temperamentního Itala, který investuje a akcie zrovna klesne?!!! Doufám, že nás ráno sousedi ještě pozdraví. Tak opět ulehám s knížkou v ruce. Já ji tady asi vážně dočtu. 

Další dva dny se nám pokazilo počasí. Během dvou hodin se na svazích vystřídaly hned čtyři roční období. Započali jsme ranním sluníčkem, pokračovali přes silnou mlhu, sněhovou vánici, silný nárazový vítr a skončili u vytrvalého jarního deště. Lyžovat se už vůbec nedalo. Na sjezdovce jsme se koupali v loužích a zmoklí jako slepice jsme tak odkráčeli do hotelu. Celá vyhladovělá jsem už netrpělivě čekala na večeři. Dnes měla být “la cena tradizionale”, tedy tradiční večeře podávaná v oblasti Trento, kde se Andalo nachází. Bedlivě pozoruji servírku a čekám, kdy konečně donese ty lahodné pokrmy i na náš stůl, když v tom slyším od stolu za námi: “No co tohle je za porci? Z toho se jako najím? A kde je příloha?!” Aha, přijeli noví návštěvníci. A zřejmě poprvé v Itálii! Zpočátku jsem se nad podobnými výrazy jen pousmála, teď už na ně začínám být tak trochu alergická. Doslova mě iritují! Jiný kraj, jiný mrav… každá kuchyně se servíruje jinak! Co třeba tomu dát šanci a ušetřit si všechny ty komentáře. Porce se prostě liší v Itálii. Když vás čekají další čtyři chody  a dohromady tak sníte více než by se vám na jeden talíř vešlo, tak byste již po “primo piatto” praskli. To už mi ale na stole přistál talíř s předkrmem a více už jsem nevnímala. Jdeme na pokoj. Ital si opět bere dálkové ovládání a dívá se na televizi. Čtu poslední dvě kapitoly. 


Menu - La cena tradizionale (Trento)

Zeleninový salát

Antipasto - carne crudo

Spatzli Tirolesi a Orzotto al Teroldego
Goulasch Trentino a polenta

Strudel


Když vše klape tak, jak se naplánuje, když se v klidu nasnídáme, když se v klidu sbalíme a neopouštíme pokoj klasicky půl hodiny po checkoutu, prostě když ve spojitosti s odjezdem vše šlape, někde ten zádrhel musí nastat. Tašky už máme vynošené z pokoje a čekám než Marco odemkne auto, abych tam mohla dát všechna naše zavazadla. Jenže on nikde. Běžím zpět do hotelu a už ho slyším nadávat až na chodbu. Že by ten zádrhel? Ano. Ztratili jsme klíče od auta. Převrátili jsme pokoj vzhůru nohama, prošli všechny tašky znovu a znovu. Klíč byl v zadní kapse jeho bundy, o které doposud neměl ani tušení. 


Tak zase někdy příště, arrivederci!!!



3 komentáře

  1. :D Boží článek! :D Opravdu! Miluju tvůj styl psaní a tvé historky! :D Vážně super! :D Nejvíc mě pobavila část, kde jsi vyprávěla o jazycích! :D Úplně živě jsi to dokážu představit! :D Moc se těším na další článek!!!♥:)
    S láskou
    ♥JORIES♥

    http://basic-whitegirl.blogspot.cz/

    OdpovědětSmazat