Bydlíme spolu, spolu s Italem

Ital za mnou před pár dny přišel s tím, že jsem dlouho už nic nenapsala "o nás". No, taky si říkám. A přitom se stalo tolik. Přestěhovala jsem se! Už zase. Tentokrát však poprvé trochu neobvykle. Bydlím totiž s chlapem. A poprvé s tím mým. Jak jsem vás o naše první "krušné" týdny sžívání se dvou kultur a dvou pohlaví mohla připravit?! Navíc, když je řeč o bydlení s Italem?! 


Jak sladké první romantické dny jsme po nastěhování prožili vám tady popisovat nebudu, nebojte! Tyhle dny nás totiž nějak obloukem minuly :D U nás to mělo trošku jiný průběh, takový opačný než je zvykem, řekla bych. Takový ten pravý italský se vším všudy!


Moje první bydlení s chlapem! 

Sice jsem už bydlela během univerzity i s dalšími, třeba s Giuseppe a Giuseppe v Bologni (více o našich patáliích zde), kteří mě nikdy nepřestali překvapovat, ale takové to samotné bydlení s tím mým jediným...to mám tu čest poprvé. A hned s chlapem s jinou kulturní náturou. Vždy jsem si říkala, že zrovna my dva s nějakou asimilací kultur problémy nemáme. Je ale vidět, že se musím ještě v životě dost co naučit. 


Uplynuly téměř tři měsíce a my po počátečních eskapádách konečně v klidu žijeme. Teda jako v klidu my nežijeme nikdy, měla bych si dávat pozor na slovičkaření. V Itálii se totiž v klidu žít nikdy nedá. Tady nikdy nejste sami, vážně ne! Tady jste pořád někým obklopeni, protože i když se konečně odstěhujete do vlastního, pořád máte někoho za zadkem, někoho z italské famílie vašeho partnera. Italové se vlastně vůbec při stěhování loučit nemusí. Klidně si ty srdceryvné scény při opouštění svého dětského pokojíčku v rodičovském doupěti mohou odpustit. Proč? Protože stěhování u Italů znamená pouze přestěhovat se přes chodbu, ulici, maximálně ulice tři. Ano, tak se stěhují a tak bydlí Italové. Všichni pořád pohromadě! 

Ani my nejsme výjimkou. Na jednom patře já s Italem, vedle jeho rodiče a vedle nich babička. Na Italovu sestru už nezbylo na patře místo, tak ta se musela nastěhovat o patro výše. A víte, co je na tomhle bydlení ještě lepší? No přece to, že všichni máme od všech klíče! Z toho jsem teda nadšená úplně nejvíc! ☝


Klíče versus zvonek - co myslíte, že Italové mají raději? 

Chudáci Italové, když si jejich syn přivede domů neItalku, třeba jako mě, která na tento způsob rodinného "sdílení všeho" není zrovna zvyklá a troufale poprosí ostatní členy rodiny, jestli by nemohli zazvonit, když jdou k nám. Tak dobře, já je neprosila. Já prosila Itala a Ital prosil je. Ze začátku sice všem to malé tlačítko u vchodových dveřích oznamující něčí příchod nic moc neříkalo, ale při pravidelném opakování si na něj přece jen zvykli. Tak jsem Italy naučila zvonit! Můj heroický úspěch však netrval dlouho, jak se záhy ukázalo, když jsem neotevřela do deseti sekund od zazvonění a  klíče tak přišly opět na řadu! 


No přece něco nevyhodíme ...

Když už jsem si tak nějak zvykala na neustálou přítomnost někoho u "nás doma", přišla na řadu další zkouška v podobě štědrosti mé tchyně. A že je štědrá panečku! Po pár dnech, kdy jsme ještě sami měli všechno v krabicích, se Italova maminka přihrnula s dalšími pár krabicemi. Zas tak pár jich ale nebylo. Zaplnila nám celou chodbu od podlahy ke stropu takovým způsobem, že jsme se ani nemohli dostat z bytu. Myslela jsem si, že si u nás krabice jen chvíli nechá, než si uklidí pořádně ve svém bytě po rekonstrukci. Alespoň tak mi přítomnost těch krámů vysvětlila. Možná jsem ji ale jen špatně v italštině pochopila, protože ta chvíle trvá dodnes. I když je fakt, že chodba už je vyklizená, jen skříně jsou stále pořád plné všeho možného jen ne toho našeho. Pár krabic si už taky odnesla, pár nám tady nechala s tím, že jsou tam tak drahocenné poklady, které přece nemůžeme vyhodit! Třeba takové broušené sklo bude mít za 30 let velmi hodnotnou cenu, jak mi maminka Itala sdělila. No 30 let je poměrně dlouhá doba, tak jsme to super vzácné sklo přesunuli rodičům do garáže (abychom ho tedy za těch 30 let mohli vytáhnout), což dodnes nezjistili. Když maminka začala vybalovat porcelánové sošky a jelínky, na to už nestačila ani má bezmezná zdvořilost a prostě jsem jí je s úsměvem donesla zpátky k nim do bytu. 

A basta! 

Po prvním týdnu spolupřežívání, kdy u nás každých pět minut někdo byl pro to a to,  jsem už nevydržela a uchýlila se k tomu nejvíce srabáckému řešení v podobě strategického úniku domů do Česka. Ani jsem si nemusela balit kufr, protože jsem stejně neměla stále nic vybaleného, tak jsem jen vše pobrala a štrádovala směr domů. Tam mě moje drahá maminka chvíli pohostila a s hrůzou v očích, že by jí tam dcerunka zůstala na delší dobu či dokonce na pořád, čímž by rodičům skončily pravidelné cesty do Itálie, mě rychle uchlácholila a poslala mě zpátky Italovi. 

Cestou do Itálie jsem si pustila srdcervoucí válečný film z bombardování Kosova, mě  tyhle příběhy vždycky srovnají do latě a vrátí mě zpět k důležitým hodnotám, a tak jsem se vrátila s odhodláním zvládnout první dny zabydlování s nadhledem. Vydrželo mi to? 

Otevřu vchodové dveře a přede mnou vše bílé jak pod sněhovou peřinou. Ital objednal lakýrníky na topení, kteří pro lepší výsledek zvolili barvu ve spreji, jen mu zapomněli sdělit, ať si vše doma přikryjeme. A tak jsem místo vybalování kufrů tři dny lezla po kolenou, drhla podlahu od rána do večera, oprašovala všechny kabáty v chodbě pořád dokola, neustále stírala všechny věci od prachu, ale přežila a dokonce bez remcání. Nějak jsem na něj už neměla sílu. Dokonce jsem přežila i to, když mi Ital po pár dnech oznámil, že jsme měli velkou díru v troubě a tak nám ji jeho tatínek zalepil azbestem! Já v té azbestové troubě samozřejmě celou dobu nevědomky pekla. Pár dalších eskapád sice ještě následovalo, ale já se nevzdala! Ona taková vidina bydlení v jednom z nejkrásnějších měst na světě vás dokáže neskutečně namotivovat! 


Kde jsou všichni?! 

Jak říkám, tři měsíce za námi a všichni nám konečně začínají dopřávat trochu soukromí. Jenže, abych pravdu řekla, já si na neustálou přítomnost někoho u nás doma tak moc zvykla, že mi teď, zcela bez legrace, chybí ty pravidelné a neočekávané návštěvy! Takže když se u nás náhodou někdo během dopoledne nestaví, beru klíče a jdu se za někým podívat pro změnu já. I když k babičce moc nechodím, tu raději zvu k nám domů, jinak bych musela pak hodit všechno hned do prádla a jít se pořádně vypucovat do sprchy pro její oblibu cigaretového dýmu. Za to u rodičů Itala, tam jsem skoro pořád. Na obědě. Tchán vaří opravdu skvěle.

La bella vita, krásný život - Já s Italem

Zpětně mi celé naše stěhovací ródeo přijde samozřejmě více než úsměvné a jsem ráda, že mám opět na co vzpomínat! Vždyť tyhle každodenní malichernosti jsou přece jenom radosti! A já alespoň díky svému nevšednímu životu v Itálii můžu ve svém životopise pořádně vyzdvihnout "ADAPTABILITU" jako svoji nejsilnější stránku. Teď už chápete proč! 😁 

10 komentářů

  1. Celkem jsem se nasmála :D Někdy to ale fakt musí být za trest, když všichni bydlí takhle u sebe :D Ale to s těma klíčema bych asi taky nedala. Když už, tak já třeba u babičky jenom zazvoním, že jdu a hned vcházím :D Ale jinak nečekané návštěvy mám také ráda :) Jenom to asi nemusí být denně :D Mýt za tchána itala, který umí dobře vařit, to musí být skvělé! Moc mi chutná italská kuchyně, toto ti velmi závidím! A bydlení v Itálii samozřejmě také :) Hlavně, že jsi to zvládla a ať vám to dlouho vydrží :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, tatínek Itala fakt vaří skvěle, to jsem vychytala na jedničku :D :D Děkuji :)

      Vymazat
  2. Upřímně řečeno, chápu Tě, ale kdyby se jednalo o moji rodinu, byla bych ráda! :D Sama doufám, že budu bydlet v domě a nebo přes ulici o mé maminky, abych to k ní vždy měla blízko a nepřestala s ní trávit čas. Holt asi opět italská krev! :D

    LifestyleBirdie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. vím, vím a já zas chápu tebe :D :) Já myslím, že tohle je dost individuální ať je národnost jakákoliv, i když "jižani" k tomu mají vážně nejblíže. Pro mě je to i spíš šok, že od vysoký bydlím od rodičů, tak to zas vnímám jinak teď, když máme k sobě všichni takhle blízko v rodině Itala :D Ale jak jsem napsala, zvykám si na tu neustálou přítomnost už docela rychle :D

      Vymazat
  3. haha super story :D:D ja by som si asi nedokázala zvyknúť na tie neustále návštevy..mám rada svoje súkromie asi až príliš..obdivujem ťa, že si sa prispôsobila inej kultúre a ich podivným zvykom..a tchýni :D

    My Supercalifragilisticexpialidocious Diary | Live Better, Love Harder & Cure Hangovers

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ale ano, dokázala by ses přizpůsobit ...nic jiného by ti ani nezbylo vlastně :D Myslím, si, že se musí počítat s adaptací, když odejdeš do jiné země, jinak by tam člověk trpěl pak. Já se třeba italské kultuře přizpůsobuji velmi ráda celkově, jen si to musím dávkovat pěkně pomalu v určitých případech, protože je to přece jenom šok občas i přesto, jak jsme si kulturně blízcí v takovém tom všeobecném nadhledu :) A pravdou je, že občas si prostě vymůžu nějaké své "české zvyky a pravidla"...I když letos se mi to třeba s vánočním stromkem moc nepodařilo :D :D (tak příští rok třeba) :D

      Vymazat
  4. No jemine. Ja si toto absolútne neviem predstaviť :D Je pravda ale, že keď už sa človek niečomu prispôsobí a potom to zrazu už nie je, tak mu to začne chýbať. Ale mňam. U svokra by som bola asi tiež nonstop. Ja totiž taliansku kuchyňu mám veľmi rada. Máš šťastie :)

    KLAUDI

    OdpovědětVymazat
  5. Moc se mi líbí tvé insta fotky :-) Koukám Itálie? Vínooooo!!!! :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Super, tak trochu mi to připomnělo manželovu maminku a bratra. Vyřešila jsem to tak, že jsem vyměnila zámek a je klid. Výborné čtení, nasmála jsem se.

    OdpovědětVymazat