Italská nonna, moje nová babička

Žena, která prožila kus svého dětství v Etiopii, tehdejší italské kolonii,  kde její otec sloužil pro italskou vládu během druhé světové války. Žena, která každý den pečlivě pečuje o svůj zevnějšek a je vždy za dokonalou dámu. A v neposlední řadě také žena, která nikdy nepočítá svůj věk a má vždy ten nejupřímnější úsměv na tváři i na duši. Prostě naše nonna, která mi přeskládala celý dort, aby vypadal úhledně! 

Moje italská NONNA, babička 

Již delší dobu jsem chtěla věnovat nějaký článek mojí italské “NONNĚ”, mojí italské babičce, a po společně stráveném víkendu, kdy jsem se s ní opět ani na minutu nenudila, už jsem prostě musela alespoň pár řádků napsat. Zejména po našem malém dortovém incidentu! Sestra mého partnera slavila narozeniny a mně takovou volnější formou bylo sděleno, že obstarání dortu vlastně zbylo na mě. A tak jsem vsadila na jistotu a rychle uplácala lehký ricottový koláč (recept najdete zde: ricottový koláč), protože tenhle všichni Italové mají rádi! Místo nějakého zdlouhavého zdobení jsem už jen povrchu neupraveně poházela kanadské borůvky a jahody, což ve výsledku vypadalo opravdu skvostně. Jako skvost se to už ale nejevilo babičce. Ta nelenila a během doby, co jsem ještě chystala poslední detaily na stole, mi úhledně přeskládala celou dekoraci na dortu!!! Nonna si totiž myslela, že cestou na Gardu, kde jsme slavili, se mi vše takhle neúhledně rozsypalo. Já naopak celou cestu v autě balancovala s dortem na klíně, aby ten “neúhledný nepořádek” vydržel až do cíle. A že můj partner chtěl babičku pořádně vyvést, aby měla krásný panoramatický výhled na jezero Lago di Garda, což vyžadovalo polní cesty, ...o tom už raději ani nemluvím. Ty cesty dort přežil, babičky zásah už ale ne! :D 

Můj ricottový dort před zásahem babičky 

7 tajemství Bologni

I. díl Bologna 

Bologna: Tak trochu jiná Itálie! Nebo "ta pravá Itálie"?! 

La rossa (ta červená), protože při pohledu z výšky se vám před očima doslova začervení vzhledem k tradičním cihlovým střechám. La grassa (tlustá), protože Bologna proslula svojí gastronomií, která není zrovna lehce stravitelná, ale chutná skvěle. La dotta (vzdělaná/sečtělá), protože místní univerzita je tou nejstarší v západním světě a po městě se toulají vesměs jenom studenti. 

Město, kde se místo drahých parfémů line vůně "marijánky", kde můžete díky nekončícímu systému podloubí projít během deštivého dne bez jediné kapky, kde dostanete to nejlepší z italské gastronomie, kde vždy budete chic v jakémkoliv outfitu, kde najdete ty nejoriginálnější kavárny a obchůdky s čímkoliv, kde se místní nikdy nenechají ochudit o svá práva, kde proudí tolik svěží a pozitivní energie, že by i známé světové metropole mohly závidět. Město patřící studentům a lidem, kteří si nenechají nic a nikým diktovat. Město, které se vám svým silným charakterem dostane tak moc pod kůži, že na něj už nikdy nezapomenete. A v neposední řadě také město, které není tolik vyhledávané turisty, a přesto by mělo být na každém seznamu. Protože...pokud někdo chce poznat Itálii a místní život, pak Bologna nesmí být vynechána! 

Pátek: Tři Italové a já

Jak probíhal páteční večer u nás? Ve vší počestnosti. A v početnosti rovněž.

Tento týden jsem celý zůstávala v Bologni, tak se Ital chystal za mnou na návštěvu. Půl dne lítám po městě, abych nakoupila ty nejlepší sýry, to nejlepší víno, to nejlepší maso, tu nejlepší a nejčerstvější zeleninu s vidinou, že prostě udělám mému drahému takovou večeři, na kterou jen tak nezapomene. No tak jsem se zase zmýlila. Nezapomenu na ni já. Po třech hodinách, kdy jsem vše dokuchtila a v kuchyni jakoby vybouchla exploze vším tím použitým nádobím, jsem konečně donesla na stůl. Moji dva spolubydlící měli už tou dobou dávno být na párty, ale nebyli a teprve se strojili. Nic neobvyklého. Když už byli téměř hotoví a chystali se nás zanechat pouze ve dvou, všimli si těch super nastrojených talířů na stole. Já prostě nemohla pět minut počkat a musela jsem je tam hned vystavit! Chyba! Takže když jsem viděla jejich hladové výrazy, tak jsem nakonec nevydržela (v tu chvíli jsem se nenáviděla za svoji bezednou zdvořilost) a rozdělila naše porce, abych nakrmila i jejich hladové krky. V hlavě mi vrtala myšlenka, že stejně všechno jídlo přijde vniveč až hošanům bude ráno po párty ouvej. Ale co, aspoň se dobře nají a pak už se snad vydají za svojí zábavou.

Čím doháním Itala k šílenství?

Myslela jsem si, že mi s tímto příspěvkem partner pomůže a dám těch pár bodů lehce dohromady, tak jsem se ho během posezení u apperitiva zeptala, jaké moje zvyky ho dohání k šílenství (zrovna v nedávném příspěvku jsem popisovala, jaký jsou Italové “drama queen”). Místo toho, aby měl radost, že mu konečně dávám neomezený prostor vyjádřit se hezky od srdce, jsem se dočkala trochu jiné reakce, ale taktéž plynoucí hezky od srdce. Pousmál se, upřeně se na mě zadíval svýma  obrovskýma kaštanovýma očima a po chvíli až nezvykle klidně odpověděl: “TUUUUUUUTTO.” 

Aha, tak prý všechno! Možná to bylo tím, že jsem ho minutu předtím dostala do stavu šílenosti, když jsem nerozeznala chutě italského prosciutta, že jedno je sladší a druhé má méně výraznou chuť a tak jsem jen ledabyle na otázku, jaké mi chutná víc, odvětila, že jsou přece stejný. Načež jako vždy následovalo jeho hořekování doprovázené několika gesty, kterých si číšník nemohl nevšimnout, a abych neměla pozornosti málo, začali oba hlasitě s tím jejich “mamma mia”, že se nakonec celý lokál dozvěděl o mé (dle mě zanedbatelné, dle nich zcela podstatné) nevědomosti týkající se jejich národního pokladu v podobě prosciutta. Díky této vzpomínce jsem dnes již natolik seznámena se všemi druhy prosciutta, že radím svým mezinárodním přátelům seznamujícím se s italskou gastronomií, jaký druh je nejlepší a jak správně rozeznat chutě! 

Jak se obléká Itálie v březnu?

Jaro pomalu za dveřmi, sluníčko nabírá na síle, ale přece ještě stále nějaký ten ranní mrazík na nás čeká. Jak si v takovém počasí počíná italská móda? Osobní styl, klasika, jednoduchost skloubená s extravagantními doplňky. Takové jsou italské výlohy a street style na březen.

Jedeme s Italem na hory!

V úterý večer jsme si vše pobalili, abychom ve středu jen rychle pobrali tašky a mohli vyrazit směr Andalo. Skoro vše. Samozřejmě mě partner ujišťoval, jak rychle hodíme držáky na auto, na ně lyže, do kufru lyžáky a vše uspořádáme rychlostí blesku, že budeme okamžitě připraveni k odjezdu. Moje poznámka: “Amore, vždyť máme úplně nové držáky, zvládneš to napoprvé?” byla těžce ignorována.

Andalo - Paganella

Kdyby nebyla, mohli jsme na horách být o dvě hodiny dříve než jsme nakonec dorazili. Tohle mi ale vůbec starost nedělalo, protože veškerá moje pozornost se upínala na růžový baťůžek z roku raz dva. Nechápala jsem, jak se nám tahle podivuhodná a na první pohled vážně příšerná věc mohla zamotat mezi všechny bágly. Když jsem se zeptala, co to má být, teď už vím, že jsem se raději ptát neměla. “To je můj oblíbený baťůžek” odvětil mi s velkým úsměvem na tváři Marco. “Tahle hrůza?!!! To nemyslíš vážně, že ne?! Fakt vtipný!” smála jsem se. Hmmm, nebyl to vtip. Ani žádná zkouška mojí reakce. Tuhle hrůzu, to nejde brát ani jako retro pokus, budu muset sledovat celé hory. Celou cestu v autě jsem se snažila najít alespoň jedno pozitivum, jinak bych tu růžově křičící odrbanou hrůzu měla před očima až do Andala. Alespoň ho rychle najdu v davu!!! Správný přístup!