(Ne)Perfektní italské bydlení a dva Italové navrch

Bydlení v jednom z těch překrásných historických domů v centru italských měst - dokonalost nebo noční můra? Čím je lokace bytů vykoupena? A jak se bydlí se dvěma Italy, kteří možná ani nepostřehli, že se jim na rok změnila spolubydlící? O výhodách a nevýhodách bydlení, po němž každý turista v Itálii touží a o mých patáliích s Giuseppe a Giuseppe.

Jak jsem již vysvětlovala v jednom ze svých videí na facebookové stránce @zivotempoitalsku, od září minulého roku bydlím tak půl na půl. První část týdne trávím v Bologni, kde sídlí moje univerzita a na zbytek týdne se pravidelně přesouvám do Verony, kde si s Italem krok po kroku zařizujeme byt. Ten je samozřejmě v obložení celé jeho italské rodiny. Odstěhování se na druhý konec města by znamenalo nemalé narušení rodinných vztahů. V balení kufru jsem se dostala na level těch nejlepších a nejrychlejším. A i když už si občas říkám, že bych mohla někde zakotvit na delší dobu, prozatím mě tento přesouvací život nepřestává bavit. Trochu té skryté ironie mezi řádky možná najdete, přece jenom už se během pěti let stěhuji již popáté. Jiná místa, jiní lidé, jiné národy...proto se považuji za tak flexibilní osobu.  Na konci dubna se však natrvalo (což v mém překladu znamená alespoň na nějakou delší dobu) přemisťuji do Verony a svůj byt v samém srdci italské Bologni budu opouštět. A mé dva italské spolubydlící rovněž. Tak jsem si říkala, že by se slušelo věnovat nějaký ten příspěvek našemu ne(perfektnímu) bytu a mým dvěma Italům, které bych nevyměnila! Ne, protože byli těmi nejlepšími spolubydlícími na světě, ale protože mi připravili takových "zážitků a nových zkušeností", že na svá závěrečná studijní léta zřejmě jen tak nezapomenu. 

Ráda bych jen podotkla, abyste všechny ty "útrapy a problémy" brali jen jako zdůraznění. Díky cestování po jihovýchodní Asii a i vzhledem ke svému oboru mezinárodních vztahů si totiž zcela uvědomuji životní podmínky v jiných častech světa a samozřejmě beru na vědomí, že jiní mají opravdu ty vážné problémy s bydlením. Proto berme "moje útrapy" s mým příbytkem s rezervou :) 

Ty dechberoucí italské historické domy! 

Patříte k těm, co během návštěv Itálie s naprostým úžasem prochází malebné uličky a nemohou odepřít svůj zrak od těch skvostných a architektonicky velmi bohatých historických domů v samém centru města? Na chvíli se zastavíte a představujete si, jak ráno otevíráte dřevěné okenice a do vaší ložnice zařízené nábytkem z minulého století pronikají zářící sluneční paprsky a energetický městský ruch s přídavkem linoucí se vůně čerstvé pražené kávy z kavárniček, které máte přímo pod oknem. Jak z balkonku pozorujete temperementně gestikulující pár Italů stojící uprostřed ulice, kterému se snaží vyhnout dáma v podpatcích na kole s připevněným proutěným košem napěchovaných čerstvou zeleninou, ovocem, pečivem a květinami, za ní v dobře padnoucím obleku a s jemným prošedivělým nádechem upravených vlasů a vousů muž středního věku urputně tiskne klakson na své vespě, aby se ostatní klidili z cesty, a v pozadí téhle scény postává s cigaretou v jedné ruce a se sklenkou vína v druhé ruce majitelka obchůdku s oblečením, která si ramenem přidržuje svůj mobilní telefon u ucha a vykládá své známé, jak prožila předešlý den a k tomu všemu ještě zvládá lehkou konverzaci s prodavačem zeleniny, který na ní koketně pokřikuje, zatímco jeho klienti čekají, než je laskavě obslouží. V tom vás ale hodiny odbíjející jedenáctou hodinu dopolední vytrhnou z vašeho snění a vy si s povzdechem uvědomíte, že jste pouze tím turistou stojícím na ulici a obdivujícím krásy Itálie. 

No... tak i já bývala přesně tímto návštěvníkem Itálie, tím snílkem! A zřejmě jsem si "to dokonalé bydlení" natolik vysnila, že jsem ho proměnila v realitu. Dnes už nejsem tím naivním turistou vzhlížejícím z ulice k dřevěným okenicím. Dnes jsem jedním z těch, co naopak koukají z okna s dřevěnými okenicemi dolů k turistům, blaženě se na ně usmívám, občas i zamávám a říkám si v duchu..."kdybyste jen tušili, co se za těmi umělecky vybledlými a oprýskanými fasádami městských domů, které všichni tak obdivujete, skrývá"! Poklad to teda rozhodně není. A sebe samu v lehké hedvábné noční košilce a župánku lemovaným krajkou, jak to známe z filmového plátna od Sophie Loren, otevírající po ránu okenice jsem prozatím také nepřistihla. To vysněné bydlení je totiž opravdu jen realitě vzdálené. Pokud však nejste členem úzkého kruhu vrchní italské smetánky, pak jsou ty byty totiž ještě krásnější než si jen dokážete vysnít. 

Najít si byt v Bologni je doslova horor. Denně se objeví několik desítek nabídek, ale stejně tak rychle, jak se objevily, zase zmizí. Majitelé bytů ve městě, kde žije přes 90 000 studentů místní univerzity, si tak pro nadměrný zájem mohou určovat cenovou hladinu bytů poměrně lehce. Na porovnání cen nemovitostí v centru Bologni s centry dalších měst, tak ihned každý hledající musí zapomenout. A teď k těm bytům. Když jsem poprvé uviděla svůj "vysněný" byt, málem mě přešel zrak. Bohužel ne tou krásou. Zlaté české luxusní byty pro studenty! Vejdete a začínáte chodbou, pak následuje jídelna s obývákem, poté dlouhá chodba s pokojíky a až na konci celé té chodby malá kuchyně. Tam není však ani malinkaté okénko, takže když se vaří, pára a vůně pražené cibulky se line po celém bytě. Všechno bych tak nějak přežila, ale co vážně jen těžce skousávám je koupelna. Spíše bych ji měla nazývat zimní zahradou, protože tam kvete vážně všechno. Ta plíseň ze všeho nejlépe. Pokud se chcete v pohodlí uvelebit na záchod, musíte si sedat bokem pro nedostatek místa. Jakmile si dáte sprchu, další hodinu vytíráte to jezero pod vámi, protože nic netěsní a nikde žádná zástěna. Navíc po pár minutách horké sprchy nevidíte ani na centimetr, jenže otevřít okno znamená ukázat se sousedům v celé své kráse. Plesnivou a opadanou omítku na stěnách se snažím tak nějak už nevnímat. Když si vzpomenu na svůj pobyt v horách ve Vietnamu, kde jsem spala na zemi ve spacáku v chatrči u jedné rodiny, jejich skromný příbytek se mi momentálně jeví jako luxusní chatička oproti tomu mému současnému příbytku typickému pro západní civilizaci! 

Největším problémem, na který si opravdu jen těžce zvykám, je topení. To totiž najdete jen v nějakých pokojích, rozhodně ne všude. Navíc městské byty se pyšní vysokými stropy, takže vytopit takový prostor už je samo o sobě těžké a na dlouho! A já zhýčkaná z českých teplých domovů, kde se topí natolik, že svetr pomalu ani nepotřebujete, mám teď pořádné zimní vyškolení! 

Jak tedy existuji v takovém italském úžasném bytě? Ráno vstanu naprosto prokřehlá s fialkovým odstínem rtů a končetin v několika vrstvách hadříků za pár kaček, protože to je jediný, co v Itálii pořídíte levně, se klepu pod dvěma tlustými dekami. Vykopu se z postele a honem navlékám další vrstvu, abych vůbec mohla chvíli pobýt bez peřin. Pak honem utíkám do kuchyně připravit si snídani a zase honem zpátky do peřin, dokud mi nevychladnou. Se snídaní moc nechvátám, protože vím, že následuje ten krok, jenž mě přímo děsí...převlékání z pyžama! Ten moment, kdy budu muset své už tak docela ztuhlé tělo vystavit tomu chladnému vzduchu. Pomalu i můj dech je v něm vidět. Když se konečně odhodlám, rychle na sebe něco hodím, tady vážně není čas na klasické předskřínové přemýšlení na hodinu, a utíkám se ohřát do školy. Tím ohřát myslím, tu cestu do školy, kdy se dostatečně hýbu. Ve škole totiž panují zcela podobné podmínky jako doma. Přiběhnu zpátky domů a čeká mě ta světlá chvilka, ta moje naděje na prohřátí kostí...vařící sprcha. Ovšem, pokud zrovna funguje! Ani tu kvetoucí plíseň plazící se po dlaždičkách už nevnímám, v daný moment tu sprchu vážně miluji! Po sprše mě vždy ještě zachrání horký příval vzduchu vanoucí z fénu při sušení vlasů. Ještě mojí další super vychytávkou je nahřívání dlaní během vaření. Pak už následuje zase jen ta sibiřská zima až do rána. A takhle každý den od podzimu do jara. 

Ten byt zcela upřímně nenávidím. Vždy se těším na druhou půlku týdne, kdy přejíždím do Verony a užívám si tu nádherně čistou koupelnu bez plísně, teplé místnosti (stále ale studenější než v Česku), prostornou kuchyni s oknem atd. Jenže s přiházejícím oteplením během prvních jarních dnů se celá situace mění. Venku tepleji, doma tepleji. Na náměstí jedna akce za druhou, krásné dlouhé teplé večery, živá hudba přenášející se až ke mně do pokoje, italských městský ruch, cinkající sklenice vína všude kolem a já najednou hned zapomínám na všechny ty "útrapy", se kterými jsem celou zimu bojovala. Nenávist k bytu se mění v lásku. Ale zase jen do doby než se oteplí natolik, že nebude možné v bytě vydržet pro vysoké teploty. To už však budu dávno odstěhovaná! 

Moje sousedka od naproti. Moc se v lásce teda nemáme! 

Giuseppe a Giuseppe, moji dva Italové a Marianka

K pronájmu pokoje jsem dostala hned jako bonus dva Italy. Z toho by asi hned každá správná baba byla nadšená. I já jsem popravdě docela byla, samozřejmě se vší úctou k tomu mému jedinému Italovi. První den při setkání jsem byla dokonce ještě nadšenější. Kluci naklidili, navařili, hned mě s sebou vzali na večeři s jejich přáteli, no prostě dokonalí spolubydlící. Podobně probíhaly i následující dny. Ale opravdu jen ty těsně následující. Asi tak po dvou týdnech už se kluci hodili zřejmě do klasického módu jejich života. A tak jsem najednou byla ta jediná aktivní, co pořád tak naklízí a vše pečlivě drhne a snaží se ještě stále, ačkoliv bezvýsledně, bojovat s tou plísní. Když jsem pochopila po pár dnech realitu, do toho svého klasického módu, kdy se já zrovna s úklidem nepředřu, jsem se hodila taky.

Asi nejlepší na našem bydlení je naše ne(dorozumívání). Kluci totiž oba pochází ze střední Itálie, což jinými slovy znamená, že jim ani můj Ital nerozumí, když s nimi mluví. Natož já, nerodilá Italka. O to lepší, že kluci nehovoří anglicky. Každopádně jsou oba velmi společenští, což vám hned dokážu na příkladu našeho každodenního soužití. 

Pro neprozrazení identity říkejme mým spolubydlícím třeba Giuseppe 1 a Giuseppe 2. Přicházím ze školy domů. Vcházím pomalu do dveří a Giuseppe 1 a Giuseppe 2 mě hned od vchodu vítají z gauče. Jejich roztažené zorničky už však rozpoznávám na dálku. S velkým úsměvem je taky vřele uvítám a nepozorovaně se řítím otevřít okno a vyvětrat tu "vůni". Jak jste již zřejmě pochopili, "kámoška Marianka" nás navštěvuje docela často. Tedy skoro denně. Já jsem si s ní ale prozatím nepotykala, jak nespolečenské! Možná, že kdybych jí konečně dala šanci, zapomněla bych hned na všechny ty útrapy spojené s bytem, taky by mi nebyla už třeba ani zima, protože Giuseppe 1 i 2 věčně posedávají v té pro mě arktické zimě jen v krátkém tričku a v kulichu na hlavě. No co si budeme, hlava je základ! :D Tedy, jestli je to právě Marianka, která mi dodá ten potřebný pocit tepla, že vydržím sedět po celý den s krátkým rukávem a v kulichu, pak se zřejmě staneme nejlepšími kámoškami! 

A spolu s Mariankou mě také vítá naše pravidelná návštěva. Přesněji nepravidelná, každý den jiná, ale za to pravidelně každý den. My jsme prostě takový společenský dům se vším všudy. Máme vážně, co nabídnout...zásoby alkoholu vždy připraveny, Marianka, která vždy všechny rozveselí, taky nikdy na návštěvě nechybí, pod vchodem máme navíc skvělé bary, takže k přenocování také posloužíme našimi třemi obrovskými rozkládacími gauči, na které se pro jejich dlouhou studentskou historii už bojím jen sáhnout, k tomu playstation v obýváku s velkou televizí, na fotbal ideální, prostě dokonalý studentský byt! No a jak jsem již zmínila, Giuseppe 1 a Giuseppe 2 jsou natolik společenští, že o návštěvy vážně nemáme nouzi. A když přijedu po neděli z Verony a na gaučích se nám válí další čtyři Italové, tsss, která holka se tím vším může pochlubit, no?! Chápu, že dámy teď jistě pukají závistí!  Dveře se u nás netrhnou. Moje schnoucí spodní prádlo na věšáku v chodbě, jinam se totiž nevejde, už tak viděla snad půlka Bologni! Ještě, že si dávám záležet na hezkých kalhotkách a podprdách a nedělím prádlo jen na to k doktorovi, na doma a pro přítele. Při příchodu na byt, tak každý zřejmě nabude dojmu, co to tam kluci mají za kočku! Místo toho je ale uvítám já s tou nejteplejší možnou mikinou z Lidlu s velkým potiskem polárního medvěda přes celou hruď, k tomu zateplené tepláky taktéž super značky Lidl, s froté ponožkami s hvězdičkami, jak jinak než z Lidlu a s velkým půllitrovým hrnkem s medvídkem, ten už ale není z Lidlu. Ale to hezké krajkové prádlo, pod těmi všemi vrstvami oblečení vždy mám. Tak to jsem prosím já, ta kočka z Česka, v domácím oblečku! Navíc i přesto vše, jediné, co mě tak zahřeje, je nízká cena značkového prádla Intimissimi, které ve velkém nakupuji ve skladu u Verony. 

Bary pod našimi okny

Když už je Marianka vážně natolik otravná, že se nacpe i ke mně do pokoje, otevírám okno i v té největší zimě, jen abych ji dostala hned ven. Jenže nijak si nepomůžu. Fouká totiž vždy zprava a vzhledem k tomu, že i Guiseppe 1 větrá, fouká mi to pěkně zpátky do pokoje. Takže mám prostě každodenní večerní “dýchánek” chtě nechtě. Giuseppe 1 je "da solo", tedy sám bez slečny. Nevím, jestli si Giuseppe 1 někoho hledá nebo ne, ale s přihlédnutím k jeho dennímu vytíženému programu, kdy v 1 vstane, ve 3 obědvá, ve 4 se vrací z kávičky z baru, do 7 hraje videohry, v 8 za ním přijde Marianka, v 9 odchází do města a vrací se k ránu, by bylo asi obtížné zařadit někam ještě nějakou italskou kočku.  

Naopak Giuseppe 2 nemá o slečny nouzi. Každý týden mi představuje novou. Abych byla přesnější, jedná se pravidelně o pondělky. Poslední dobou se ale ustálil a jednu slečnu jsem zdravila už třikrát po sobě. Minulý týden s ní dokonce odjel na dovolenou na Mallorcu. Ovšem po třech dnech se vrátili, neboť jeho kamarád (ten jeden z milionu) promoval, a tak Giuseppe 2 samozřejmě nesměl na párty chybět. 

Každý týden se mi tak vlastně mění spolubydlící, jen tvrdé jádro v podobě Giuseppe 1 a Giuseppe 2 zůstává, nikdy si proto nestačím s nikým lézt na nervy. Je to dokonalý. Sice k nám občas dorazí na byt úplně neznámí lidé, zejména kluci, a jen mi vysmátě sdělují, že jim Giuseppe 1 nebo Giuseppe2 dali svoje klíče, aby se dostali k nám na byt. Takže "cizinci" na bytě už mě nijak nepřekvapují. Myslím, že jednou se takhle představím i potencionálním zlodějům až je budu přátelsky vítat s domněnkou, že se jedná jen o další kamarády. No co dodat? Giuseppe 1 a Giuseppe 2 prostě mají dokonalý studentský život. A já si občas připadám, jak jejich velká italská mamma. Ale nevyměnila bych je. Vážně, zcela bez vší ironie, ne!